Májovci, Ruchovci, Lumírovci

Král Karel IV. a Bušek z Vilhartic. Přátelé, spolu pijí a zpívají.

Nejdřív vyprskne: „To že je víno? tenhle kvas?“ Pak ho ochutná znovu a zalíbí se mu: zprvu trpké, ale milé.

Víno je metafora národa: na první pohled drsný, ale osobitý a milý, když ho poznáš.

ABBA, rým obkročný (Vilhartic / stolu / spolu / plic).

„domácí slunce naše“ (= naše domácí slunce), „král Tvůj moudrý“ (= tvůj moudrý král), „král Karel vesel káže“.

První je milostná: láska dává životu smysl. Druhá je o básníkovi a společnosti: nezavrhujte básníky, kdo jim ublíží, o jejich zpěv přijde.

Rýmují se jen sudé verše (vzato / za to, ptáci / nenavrací): ABCB, neúplný střídavý.

srdce pěvců = jejich nitro, duše · od srdce = upřímně · ve svém srdci noste = v paměti, v citech.

K Bibli: proroci byli pronásledováni a kamenováni.

Miluje Stázičku, ale je chudý a od její matky si ji nezaslouží. Nechce se stát knězem, protože by lhal Bohu. Chce se živit houslemi.

„jsouc“ (= když jsi). Ve druhé ukázce (Sylva) „zatracujíc“ a „pronášejíc“.

Dodrží slib umírající rychtářce a od Antoše odejde, i když se milují. Sebeobětování hrdinky.

Brouček se v noci potká s husitou. Každý si myslí, že ten druhý je blázen: Brouček žije v roce 1888, husita v roce 1420.

Praha, noc, rok 1420 (husitská doba). Brouček si myslí, že je rok 1888.

Brouček: současná hovorová čeština („holečku“, „nešlapte si na rozum“). Husita a Žižka: staročeština, archaismy („tisiec“, „nenie zdrávo“, „jmá“), vznešený, patetický tón.

Že je zbabělec a pokrytec, slouží jen břichu a pro prospěch by zapřel Boha, pravdu, matku i jazyk.

Vyjadřují silné emoce: Broučkův strach a Žižkův hněv. Scéna je dramatičtější.

Kontrast: stateční, obětaví předkové × zbabělý pohodlný maloměšťák. Satira na současníky a vlastenecká výchova, typicky ruchovské.

Za bouře jsou živá: „třesou“, „cítí nárazy“. Ráno jsou mrtvá: „zakalená“, „tupě civí“, „bez výrazu“.

Verše = okna. Bouře = jeho vnitřní spory a citové zmatky: „mé vichřice, mé blesky, hromy znáte“.

led × věčný máj, vichřice × zpěv kosů, poušť × perly rosy. Láska by přemohla každou útrapu, odhodlání pro lásku vytrpět cokoli.

Mluvčí je jako žebrák u dveří: lásku nemá a prosí o ni.

Odlišně: Okna končí rezignací a prázdnotou („s rezignací, prázdně tak a tupě“), Za trochu lásky touhou a prosbou. Spojuje je osamělost.

O Aleně, své neteři: „Má dceru Alenu… děvče jest zamilováno… do pana Peška.“

Myslí, že viděli císařovnu. Proto nechápe, proč purkrabí mluví o nějaké „nešťastnici“ a Peškovi.

Že purkrabí je na falešné stopě: myslí Alenu, ne císařovnu. Tajemství je zachráněné.

Opakování: rozrušení a strach. Zvolání: přehnaná obětavost a patos, což je komické, protože jde o omyl.

Překlady z 18 jazyků a cizí básnické formy (gazel, rondel) → česká literatura na světové úrovni.

V topolu je Mahulena, takže ze stromu vytryskne krev.

Divák ví víc než Nyola a bojí se o Mahulenin život. Na Karlštejně nikomu nic nehrozí, nedorozumění je jen komické.

Z lásky: „Ať třeba Radúz nenávidí mě, jen když jej zhojím.“ Ze sobectví a pýchy: „nenávidím… strom, jenž lásku tvou mi béře, úctu povinnou“, „Je dítě víc než matka?“ Verdikt: miluje, ale žárlí a chce poslušnost.

Tajemno a kouzla: kletba, Mahulena v topolu, „zlý duch“. Mýtická minulost: dávná království Magura a Tatry.

metafora: „strom ti saje duši“ · inverze: „Ni kroku neučiníš“, „kouzelnice zlá“ · epiteton: „prokletý ten strom“ · řečnická otázka: „Je dítě víc než matka?“

Dost práce již: klidnou, smířenou, trochu smutnou (stáří, loučení). IV.: vzdornou, rozhořčenou, burcující.

Dost práce již: stárnoucí sedlák předává statek synovi, rodové dědictví. IV.: nespravedlnost a útlak, výzva vzít si zpět, co bylo vzato.

Zemědělství, půda, majetek, rod. V centru je rolník (sedlák).

Dost práce již: ABAB, střídavý. IV.: ABBA, obkročný (sonet).

zem sklizena, statek, sad, štěp, stáje, pole, luka, stohy · pole, rodná půda, pluhy

Vrchlický, lumírovec. Intimní lyrika, mluvčí bez lásky prosí jako žebrák.

Neruda, Povídky malostranské (Přivedla žebráka na mizinu). Májovec, ich-forma.

Čech, Nový epochální výlet pana Broučka do 15. století. Ruchovec, husita mluví staročesky.

Zeyer, Radúz a Mahulena. Lumírovec, novoromantismus.

Sládek, České znělky. Sonet, rým ABBA, vlastenectví.

Neruda, Balady a romance (Romance o Karlu IV.). Bušek mluví o víně jako o národu.

Hálek, májovec. Básník a společnost, odkaz k Bibli.

Vrchlický, Noc na Karlštejně. Purkrabí mluví o Aleně, Karel myslí na císařovnu.